JAK NEKONČIT PROJEV aneb PROČ UČIT STUDENTY, CO NEDĚLAT (část 2.)

Tento blogový příspěvek je rozdělen na dvě části a v každé z nich si kladu jiný cíl. V první části bych rád informovoval o tom, jak nekončit svůj projev – komtr relevantní.  V druhé části bych rád inspiroval k zamyšlení se nad tím, proč může být didakticky užitečné učit lidi negativním vymezením – učitelsky relevantní.


PROČ UČIT STUDENTY, CO NEDĚLAT

Ať už máme projev, či prezentaci, nebo jsme v učitelské roli a snažíme se lidi něco naučit, klíčem k dosažení našich cílů je v jistém smyslu management pozornosti našich posluchačů/diváků/studentů/žáků.

Toto pojetí vychází z přesvědčení (a výzkumných závěrů), že učení se je aktivní proces na straně učícího se jedince. Učitel tedy nemůže nikoho nic naučit. Učitel ale může zařídit designem své výuky, že je pro studenty neučit se zatraceně těžké.

Jedním z praxí ověřených designů je učit studenty, co nedělat. Jak a proč to funguje?

  1. Sice nevíme, jak přesně věci dělat, ale víme, jak je nedělat!

V prvním blogu jsem s oporou o Chrise Andersona řešil, jak nekončit projev. V čem je to užitečné, když lidi stále neví, jak to mají dělat? Užitečné je to v tom, že vědí, jak to rozhodně nedělat! Tedy ze všech možností jsme odebrali ty vyloženě špatné a tím zvyšujeme pravděpodobnost, že lidi sáhnou po „průměrné“, nebo „skvělé variantě závěru. Někdy tedy nepotřebuju následovat best practice, ale stačí se vyhnout worst practice 🙂

  1. Příležitost pro reflexi

Když se bavíme např. o tématu leadershipu s vedoucími a jejich podřízenými, je negativní vymezení také příležitostí pro reflexi. Když dám otázku: Jak nejhůř by šlo naložit s konfliktem mezi dvěma kolegy? Tak generujeme různé možnosti, některé reálné, jiné více sci-fi. Tak, či onak je to příležitost pro reflexi toho, jak daleko je naše realita od katastrofických scénářů? Uvědomění, že nejsme tak daleko od katastrofy bývá často silným motivačním prvkem se stavem něco dělat. Často silnějším než na hony vzdálený ideální stav. Na ten přijde čas později.

  1. Hra s očekáváním účastníků

Stále se pohybujeme v kontextu managementu pozornosti účastníků. Pokud jste ve škole strávili už dost času, nebo chodíte často na školení, tak máte zažito, že se v drtivé většině věnujete tomu, jak věci dělat. Když lektor zadá úkol, jak věci nedělat, bývá to typicky velmi překvapivé! Zároveň to však není tak absurdní, aby se tomu lidi nebyli ochotni, či schopni seriózně věnovat. Pedagogickou terminologií řečeno: toto zadání je mimo hranice komfortní zóny (to, na co jsme zvyklí), ale není v zóně nemožného.

  1. Je to zábava!

Už jste unavení z přemýšlení, jak nejlépe vést své lidi? Pojďte přemýšlet nad tím, jak to dělat nejhůř! Popusťte uzdu své fantazii! Prolomte tabu – věci, o kterých se nemluví (i když se možná dějí – viz bod 2). Jakou nejhorší zpětnou vazbu můžete dát svému šéfovi? Je přímo v místnosti a je to hra! Go for it!

Živost, zábava, hravost, zároveň možnost vyjádřit v bezpečném prostředí věci, které by jinak nemohli zaznít bez negativních následků. To všechno dostává do procesu výuky emoce a ty jsou velmi silným podnětem a podmínkou pro učení se (máme na to data!).

  1. Bylo to divné, takže si to pamatuju!

Nakonec se opět vraťme k první části tohoto blogu: zda a jak si lidé pamatují události, se velmi liší od toho, jak je reálně zažívali (Daniel Kahnemann, Myšlení pomalé a rychlé). Pokud se váš projev, váš kurz, vaše lekce nezapíše do hlav vašich účastníků, hrozí, že zapadne v propadlišti paměti.

Váš kurz se může stát nezapomenutelný a tím pádem účinný právě proto, že jste se v některé jeho části s vašimi účastníky zabývali tím, jak lidi vést hůře, namísto toho, jak jim vytvořit příjemné pracovní podmínky. Díky tomu pak následné tipy, jak na to, mohou padat na úrodnější půdu.


Závěrem: Když víme, jak to vypadá, když se věci dělají špatně, a přidáme k tomu pár tipů, jak na to, aby se dělali dobře, utahujeme šrouby znalostí a dovedností našich účastníků z obou dvou stran. Na nich pak zůstává, aby prozkoumávali šedou zónu mezi oběma póly, a hledali tak svou vlastní cestu k tomu, jak dělat věci po svém. Co nejlépe. A to je za mne pedagogika at its best.

Petr Sucháček