Dva kanály komunikace

Ondráš Přibyla

Předmluva:
Tohle není akademický text. Docela schválně mícháme strukturované části a jasné definice se syrovými příklady ze života a šťavnatými metaforami. Máme rádi komunikaci, která je živá, autentická, spontánní a třeba i redundantní či nadbytečná, kde se třeba něco opakuje. Nebo hravá. Jinak řečeno, máme rádi komunikaci, ve které je rozum, srdce i tělo. Nejlépe v takovém poměru, který je vhodný v dané situaci.

Dva kanály komunikace

To, co zůstane v komunikaci nevysloveno, může komunikaci ovlivnit způsobem,
který nemáme pod kontrolou.
” Miki Kashtan

Explicitní kanál = neboli to, co je řečeno – obsah komunikace nesený slovy. Dá se zapsat – celý následující text je v tomto smyslu především explicitní komunikací.
Implicitní kanál = neboli to, co není řečeno – vše, co lidé v interakci dělají, co lze interpretovat nebo co dodává či mění význam explicitního kanálu… V implicitním kanálu toho, co právě čtete, toho moc není, v reálné konverzaci bývá ale bohatý:

  •         neverbální komunikace: gesta, mimika, tón hlasu
  •         pauzy, (ne)skákání si do řeči, střídání mluvčích, nebo dominance jednoho z nich
  •         struktura sdělení, pořadí (někdy je nezáměrné, jindy pořadím komunikujeme důležitost)
  •         témata (tagy) a přeskakování mezi tématy, vynechaná témata
  •         společenské a kulturní konvence případně jejich porušování.  
  •         apod.

Zatímco explicitní kanál může být prázdný (když lidé nemluví), implicitní prázdný není nikdy – vždy je v něm nějaká komunikace. Slavná Watzlawickova teze zní: Nelze nekomunikovat. Když neodpovídáte na otázku, komunikujete — a tazatel si vaše neodpovídání bude nějak interpretovat.

Implicitní kanál INTERPRETUJEME v závislosti na mnoha věcech, například:  

  •         Situační kontext — při loučení na nástupišti u vlaku si stručnost budeme vykládat jako snahu sdělit si co nejvíc a využít situace.
  •         Historie vztahu — “Ty na mě zkoušíš nějakou manipulaci – tys byl zas na nějakém komunikačním workshopu”, je věta, kterou možná uslyšíte od své partnerky, když se budete snažit o větší stručnost a efektivitu.
  •         Předpoklady a očekávání — když při vysvětlování nového pracovního postupu bude kolega nezvykle stručný, pochopím  to jako jeho neochotu, či rovnou jako antipatii (protože já to přece potřebuju vědět ke své práci a jeho povinností je vysvětlit to – což je ale můj předpoklad).
  •         Nálada, aktuální vnitřní stav — na hlučné oslavě si stručnost výroků strýčka vyložíme jako projev jeho mrzuté nálady a vše nám do sebe zapadne, když tetička řekne, že ho bolí zuby.

 

Potíže v komunikaci: téměř všechny potíže vznikají jako

  1. Nesprávná interpretace implicitního kanálu – často interpretujeme, aniž jsme si toho vědomi, a vidíme záměr tam, kde není.   
  2. Nesoulad mezi kanály – něco je komunikováno explicitně, ale to důležité zůstává implicitní a nepojmenované. Například když někdo naprosto otráveným hlasem říká: “…Nic mi není. Jsem v pohodě.” Jaké by to bylo, kdyby jasněji pojmenoval, co se děje? “Jsem naštvanej, není to osobní, fakt mi pomůže, když se na to nebudu soustředit a raději dokončíme tu rozdělanou práci.“

Prevence a řešení potíží:

  •         V mnoha situacích pomůže zastavit se, nadechnout, vydechnout a explicitně vyjasnit implicitní.
  •         Uvědomit si, že interpretujeme, pojmenovat vlastní interpretace a ověřit si jejich správnost.
  •         Vyjasnit předpoklady a očekávání, s kterými do konverzace vstupujeme.
  •         FOLLOW – vyslovit, jak druhého chápeme a ověřit si, zda to tak myslel.
  •         být EXPLICITNÍ v tom, co by si druhý mohl interpretovat jinak, nebo kde by mu mohly chybět data.
  •         komunikovat na obou kanálech koherentně, tzn. nepředstírat, nezakrývat…
  •         … a někdy se fakt hodí se prostě zdravě naštvat.

Rád bych EXPLICITNĚ napsal, že si nemyslím, že je správné komunikovat co nejvíce explicitně.  To se pak spolu baví hlavy, ale srdce jsou odpojená. Někdy se rád bavím dvojsmysly, záměrně vyrábím neškodná nedorozumění, nebo si užívám perfektní naladění, když si s někým rozumím beze slov. Tedy, je krásné, když explicitní být nemusím. Zároveň chci mít možnost explicitní být, a řešit tak vznikající nedorozumění.  To pro mě znamená zejména trénovat svoji schopnost všímat si a pojmenovávat.

Klasický problém druhého kanálu (resp. naší kultury) je, zda položená otázka je skutečně otázkou, nebo něčím jiným. V češtině se otázkou často vyjadřuje obvinění nebo útok: “Vy neumíte číst?” (ve vlaku, s ukázáním na ceduli s nápisem “Tichý oddíl…”). Lidé pak i opravdové zjišťovací otázky berou jako skryté obvinění. Například, když chcete zjistit něčí motivaci a zeptáte se ho “Proč to děláš?” máte velkou šanci, že si to vyloží jako výčitku, i když to tak nemyslíte. Ve své rodině se na to snažím dávat pozor: Otázky skutečně myslet jako otázky a útoky a obvinění vyjadřovat přímo – nechci si ze vztahu vyrobit minové pole.

Poznámka – Online komunikace je komplikovaná právě proto, že implicitní kanál je velmi omezen. Proto tak snadno vznikají nedorozumění a internetové diskuse k ničemu nevedou, nebo přesněji často vedou hlavně k eskalaci hejtů. To se v komunikaci tváří v tvář stává zřídka.   

 

Doporučení na závěr:

Chcete-li se zdokonalit ve vnímání analogového kanálu, nebo dobře bavit, sledujte small talk – tedy konverzaci, ve které obsah sdělení hraje druhořadou roli. … anebo třeba flirtování.